Život s nemocí aneb s čím se potýkáme
Úvodem:
Co si budeme povídat. Život s touto nemocí je boj, ale s rakovinou např. může být taky a ten můžete i prohrát. Je důležité nebrat tuto nemoc tak vážně a sebestigmatizace mnohé z nás může v životě hodně blokovat. Tím mám na mysli cítit se kvůli nemoci např. jako méněcený člověk, protože ví, že společnost se kouká na tuhle nemoc špatně. Jsou horší nemoci. Vím, že u někoho přetrvávají pozitivní příznaky jako např. sluchové halucinace a to je potom těžší s tím žít, ale vždycky je lepší brát život s nadsázkou. I negativní příznaky jsou omezující. Pro někoho můžou být deprimující nežádoucí účinky, o kterých budu mluvit ve zvláštní kapitole. Někdo může mít problém si najít práci. Obzvlášť ti, co nebydlí ve velkých městech, kde nejsou takové příležitosti. Jiní můžou cítit strach a ostych z toho najít si partnera nebo jednoduše můžeme mít pocit, že nezvládáme život tak, jak bychom měli. Nevěšte hlavu ani z invalidního důchodu, kdy může hodně pomoci....Život nám vždy nastavuje pomocnou ruku a spoustu příležitostí. Stačí je hledat, pěstovat, využít a snažit se nestát na místě.
Naděje umírá poslední!
Sebepřijetí po hospitalizaci
Tento článek se zaměřuje na to, jak sám sebe pozitivně přijmout po prvním propuštění z psychiatrické nemocnice, kde vám byla diagnostikována nějaká duševní nemoc. Pokud máte zkušenost jen z psychiatrií ambulantní, i vy můžete „vlastnit“ diagnózu, se kterou není snadné se smířit.
Nejdříve se budu zabývat tím, co je sebepřijetí? U sebepřijetí je velmi důležité zdravé sebevědomí. Je to oheň, který by měl stále plápolat, a ze kterého byste měli čerpat duševní sílu. Ano. Tento oheň by neměl nikdy vyhasnout, a pokud ano, tak ho vždycky můžeme v sobě vzkřísit. Stačí se zaměřit na sebe, ke svému já a probudit co je uvnitř nás a vždy je to určitý potenciál. Základní aspektem je sebepřijetí. Přijetí sebe sama nebo sám sebe souvisí, s pocitem mám se rád/a. Cílem je toto obnovit, protože bez dobrého vztahu sama nebo sám k sobě je obtížnější mít dobré vztahy s okolím a pozitivní myšlení.
Jak sám sebe přijmout poté, kdy jsme se dostali na psychiatrické oddělení a byla nám dána nějaká do té doby nepředstavitelná diagnóza? Mám na mysli především diagnózu psychiatrickou. Při první hospitalizaci se obvykle svou diagnózu nedozvíme hned, ale až třeba chvíli před propuštěním. Působí to tak, jakoby se samotným doktorům nechtělo tyto diagnózy sdělovat, protože ví, co to s člověkem udělá. Myslím, že to není úplně dobře, protože vnímám, že by bylo lepší, aby měl člověk v nemocnici čas vyhraněný také právě na to, aby se s „nálepkou“ nebo jinými slovy se stigmatem, který skrze nemoc obdrží, vyrovnal. Aby alespoň něco, co s sebou vyslovení diagnózy přináší, postupně vstřebal. Člověk pak po propuštění nemusí upadat do hluboké deprese z toho, že přemýšlí (a opravdu hodně přemýšlí) sám nad sebou. Přemýšlení vypadá asi Takto:„Jsem opravdu blázen? Jsem nemocný jako blázen a proč se to stalo zrovna mě?“ Nebo: „Přemýšlím jako blázen a chovám se tak?“
Ať chcete nebo ne, míra sebevědomí většinou klesne hodně hluboko a přemýšlíte, jak s tím žít. Prožíváte trauma, prošli jste šokem z „nemoci“ a třeba i z celé hospitalizace. Jak se tedy s takto náročným úkolem vypořádat? V následujícím textu popíšu, jaké uvažování pomohlo mně.
Nejprve - jak si tedy odpovědět na otázku jestli jsem nebo nejsem blázen?
Ano, na chvíli jsem se zbláznil/a a myslel/a jsem si třeba, že jsem anděl, nebo kdosi povolaný mimozemšťany, abych měnil/a svět, jsem z vesmíru pozorován/a a ovládán/a. To si pak člověk musí přiznat, že není normální. A co po zaléčení medikamenty, ještě si to myslíš? Hádám, že odpovědí je „ne“ a z toho vyplívá, že žádný blázen rozhodně nejsi, nestal se z tebe, a proč by také? Protože ty ses nezměnil/a. Před hospitalizací jsi odmalička až do teď byl/a normální, tak proč bys taková/ý nemohl/a být i teď, dál? Tvá osobnost se nezměnila, jsi to pořád ty, ten kluk, muž nebo ta fajn holka či žena, která má např. přátele, své koníčky apod. Zajímal/a ses o něco a v čem jsi byl/a dobrý/á? Tak právě to nezmizelo během pár dnů či měsíců, co jsi byl hospitalizovaný. To v tobě pořád je! Tvé silné stránky a tvá jedinečná osobnost. Všechny roky před hospitalizací jsi byl normální, takže jsi i nadále, jen v období „úpadku duše“, které chvíli trvalo, jsi byl více či méně trochu „mimo“, a to se snad dá pochopit. Tak co, už se cítíš trochu lépe? Ty jsi fajn osoba a můžeš jí být po celý život. Tvé tělo se možná cítí zatížené medikamenty, ale není to přeci jen lepší než vidět všude kolem policii, mimozemšťany, cítit se pronásledován, mít hluboké deprese? Uznej, že tě z toho doktoři dostali. Teď je jen na tobě, jaký zaujmeš postoj ke své nemoci. Můžeš si třeba představovat, že svou lékařskou zprávu jsi roztrhal, rozdupal a spálil a že nikdy už existovat nebude. Můžeš si sám sebe představovat, jak jsi z psychiatrické nemocnice odešel jako hrdina, kterému žádná diagnóza dána nebyla, který nastupuje na novou misi a to je ta, zažít ŽÍT od znovu a najít si smysl života. To pomohlo mně, a pokud se „vracíš“ do nemocnice zpátky, vždycky se dá „nastoupit na jiné nástupiště“ a začít znova. Zkusit zase znovu bojovat a správný bojovník nebo hrdina to nikdy nevzdává. Zkouší nové a nové cesty. Když nevyjde plán A, vyjde plán B nebo C. Abeceda je strašně dlouhá, takže je velká pravděpodobnost, že z ní něco vyjde.
Nebát se, rvát se, překonávat svůj strach a mít odhodlání. To přeji všem, co dostali „nálepky“ a neví si s tím rady. Vyndat z hlavy okovy, které nás drží na místě, očistit duši a minulost prožitá na nějakém oddělení může zmizet jako pára nad hrncem, pokud se budeme věnovat činnostem, které nás baví, budeme s přáteli nebo v komunitě. Jít si za svými sny a dělat jakoby se nic nestalo, mi připadalo nejlepší. Možná, že vám během té doby něco uteklo, nebo jste něco zkazili, ale my lidi prostě nejsme dokonalé bytosti a tak někdy musíme „žehlit“ své problémy a pak? Pak může být hej a nemoc se stane jen něčím podřadným. Pouze minulostí. Něčím, co už nevyvolá žádné větší emoce. Může se stát happy endem. Není např. pravda, že lidé se zkušeností s psychózou jsou odepsaní na celý život, naopak můžou pracovat, mít děti nebo studovat a mnohým z nich se dokonce žije i lépe než před nemocí. Věřte si a přeji každému z vás nějaký happy end.
-------------------------------------------------------------------------
Říct nebo neříct na pohovoru o své nemoci
Tento článek se zaměřuje na to, zda říct nebo neříct svému zaměstnavateli o svém duševním onemocněním na pohovoru nebo v práci. Já mám zkušenosti takové, že když hledám zaměstnání a jako poslední pozici v životopisu mám napsáno, že dělám servírku, tak neuvádím kde a nebo u jaké firmy, protože pracuji v chráněné ,,dílně", čili v zaměstnání pro znevýhodněné osoby s ID. Tohle považuji za rozumné. U jiných pozic např. i brigád uvádím zaměstnavatele ( např. Česká pošta, DPP). Pokud mě potom nějaká firma pozve na pohovor, tak se snažím působit sebevědomě jako zdravý člověk a až když si mě vyberou a dají mi vyplnit dotazník, ve kterém se mě samozřejmě ptají zda mám či nemám ID a jakého stupně, tak ID zaškrtnu a pak čekám, jak bude reagovat zaměstnavatel. Někdy se mě vůbec neptají co mi je a já mám potom radost, že to vůbec neřeší a někdy se zeptají čeho se nemoc týká a já vše mlžím a vždy odpovím něco ve stylu.,, Myslím si, že nění důležité, co mi je, omlouvám se, ale je to má osobní záležitost a opravdu nemám třeba HIV (ještě si udělám z toho srandu, směju se) nic infekčního, nemusíte se bát a myslím si, že na práci u Vás má nemoc nebude mít vliv. Pokud se v práci stane, že má nemoc nějaký vliv na práci a upozorní mě na to zaměstnavatel, tak opět mlžím. ,,Měla jsem dopravní nehodu, zranění hlavy a od té doby mi někdy není dobře. Zaměstnavatel v tomhle případě zareagoval hezky a respektoval to. Vždy se zaměstnavatel musí dozvědět o vašem ID pokud ho máte, protože vy jste povinni podepsat ,,růžové prohlášení", abyste měli slevu na dani.
Takhle to řeším já, ale existuje i pdf s radami, jak tuto problematiku řešit. Pdf je ZDE