Schizofrenie nemusí být stigma

ŽIJTE NORMÁLNÍ ŽIVOT

 

 

Úvod

Novinky

Reforma psychiatrie

Život s nemocí

Tipy a rady jak žít lépe

Můj příběh

Zajímavé odkazy

Nežádoucí účinky

Vysazování

Zotavení

Knihy

Kontakt

 

Můj příběh pádů i vzletů

cesta za zotavením 

 

 

11/2019

Měla jsem těžké období. Byla jsem dlouho nemocná, prodělala jsem operaci a následné bolestivé léčení. S manželem jsme měli krizi, kterou se nám naštěstí podařilo překonat. Jsem ráda, že už je vše zase v pořádku a pokračuji dál ve škole na oboru Sociální práce závěrečným rokem.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

7/2019

Tak se mi povedlo si najít práci a první týden jsem zvládla. Začala jsem dělat pečovatelku pro jednu starší paní a nemůžu si to vynachválit. Bydlí kousek od nás a cokoliv mi na očích vidí, to pro ní udělám. Uklízím jí, převazuji nohy obvazy, vozím jí k lékaři a na nákupy apod. To, co se ale absolutně nedaří je hubnutí. Na mou výšku mám už pěkný bachor a když si sednu na rotoped a jedu, tak se mi bachor začne vlnit a cítím to nepohodí a vídím při tom, jak je to zase horší.. Prostě už psychicky svůj vzhled někdy nezvládám. Mám kvůli tomu i občasné deprese a nějak mi nejde si zorganizovat jídlo tak, abych jedla pětkrát denně a dietně jako dřív. Nějaký pohyb mám, ale je to málo. Plavu na zahradě v bazéně. Není zase tak velký, ale plavat už se v něm docela dá, takže to je moc fajn. Pokud i vy se snažíte shodit, když teď letní počasí přeje, tak přeji hodně štěstí a doporučuji pokud je vám někdy pohyb tak nepříjemný jako mě, že se cítíte depresivně, tak je lepší to zkusit znovu jindy, až se na to budete cítit víc v pohodě. Ono to půjde, jen vždycky není posvícení. Jindy na tom rotopedu i vydržím, ale když je mi zle psychicky, tak se to nedá a je lepší vypnout. Jít spát, projít se, prostě cokoliv, co se vám v tu danou chvíli chce. Je to lepší než třeba brečet a litovat se.        

 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

2019
Můj život se hodně změnil k lepšímu. Našla jsem si skvělého partnera, miluju ho a vzali jsme se v září 2018. Bydlíme v nádherném domečku s ještě nádhernější zahrádkou. Jako servírka už nepracuji, ale chvíli jsem pracovala na poště, kde to prostě nějak neklaplo po organizační stránce a chvíli potom v bance jako Digi Guru, kde mi, ale nedávno vypršela smlouva, takže nyní jsem nezaměstnaná. Protože s mým manželem bydlíme na vsi, dojížděla jsem na poštu i do banky autem a nyní jsem na konci druhého ročníku ve škole, kde mi zbývají tři zkoušky. Nikdy v životě jsem asi ještě nebyla tak šťastná. Jen ta práce mi chybí, ale věřím, že zase určitě brzy nějakou fajn prácičku najdu.  

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

2010-2018
Bylo mi 19. Žila jsem si svůj vlastní sen. Chodila jsem na střední umělecko-průmyslovou školu a měla dlouhodobý vztah s přítelem. Vztah ale třetím rokem nějak začal slábnout a objevili se potíže, které jsem nezvládla a s přítelem jsem se nakonec rozešla. Důvody si můžete představit, jaké chcete, myslím, že to pro tento článek není podstatné. Zkrátka rozchod byl rozchod. Tou dobou jsem byla ve škole ve čtvrtém ročníku a měli jsme toho všichni opravdu hodně. Dost učiva a výtvarných prací na doma. Tou dobou se už postupně začala nemoc plížit. Začalo to depresemi z toho, jak moc mi chyběl bývalý přítel...Pořád jsem na něj myslela a nedokázala pochopit, že rozchod byl dobře. Do toho se mi přidaly problémy ve škole. Začala jsem z jednoho předmětu propadat, protože učitelovi se nelíbily mé výtvarné práce. Bylo pololetí a já si ani nevšimla, že nejím, nespím, a že jsem hubená na kost. Nevnímala jsem to. Mluvila jsem pouze se sestrou, že bych potřebovala asi psychologa, tak jsem za ním jednou šla, ale nedokázal mi pomoc. Deprese se začali prohlubovat a  duševní bolest jsem tlumila tím, že jsem doma neustále tvořila. Malovala jsem do školy enormní množství prací. Seděla jsem doma u toho někdy i od rána do rána. Učitel mi nakonec práce uznal, ale i tak jsem propadala dál v dalších úkolech. Ostatní předměty jsem zvládala v pohodě. Potom už to šlo se mnou jenom z kopce. Nic jsem si nepamatovala, byla jsem zmatená, bloumala jsem městem, pila alkohol a domů se vracela pozdě, až jsem se jednoho dne málem nedokázala vrátit domů. Psychóza zaútočila. Už si moc nepamatuji, co jsem měla v hlavě. Bylo toho hodně i to, že jsem chtěla umřít. Už jsem potom ani nechodila do hospod, abych měla v sobě také nějaké tekutiny. Když jsem se po několika pokusech konečně jednou dostala domů, byla jsem už naprosto vyřízená. Z bloudění městem, vyhladovělá, dehydrovaná a hlavně už ne při smyslech. Rodiče byli doma a nechápali, proč mluvím z cesty až mi nakonec zavolali sanitku. Odvezli mě na psychiatrii na invalidním vozíku, protože jsem prý měla až moc vysoký krevní tlak a už nevím kvůli čemu. V nemocnici na psychiatrii jsem strávila něco málo přes dva měsíce a mé zážitky odtamtud především, jak mi nebylo dobře byly příšerný. Odmítala jsem dlouho jíst a až když jsem se uviděla v zábradlí (nejsou tam zrcadla), tak jsem se začala vzpamatovávat a konečně jíst i dost pít. Ze začátku mě nutili hodně pít. Říkali, že jsem neměla daleko do smrti. To jsem se dozvěděla potom, co mě pustili až od mé sestry. Nicméně mě tam dali slušně dohromady a z váhy 42 kg jsem se dostala na 63. Měřím 158 cm. Střední školu jsem díky štěstí dokončila. Potom jsem se hlásila na pedagogickou fakultu, ale nepřijali mě a dalším rokem jsem se dostala na filozofickou fakultu. Bohužel jsem tam moc dlouho nevydržela, protože jsem na podzim téhož roku opět skončila na psychiatrii, měla jsem stav před zhroucením. Když jsem se vrátila do školy, bylo toho tolik k učení, tolik toho dohánět a vůbec mi nefungovala paměť. Takže jsem to vzdala a začala chodit na jazykovou školu, konkrétně na pomaturitní studium. Potom jsem opět začala studovat VOŠ, kde jsem neměla problémy, ale po dvou letech jsem se dostala do finančních potíží a musela studium ukončit a hlavně nastoupit někam do práce. To se odehrávalo během hospodářské krize, takže jsem nemohla najít žádné místo. Přijali mě do skladu, ale bylo to pro mě moc náročné a pokaždé když jsem odjížděla z práce domů, jsem měla pocit, že pojedu rovnou na koleje. Kdyby mi cestou domů nezněli v uších Shining, tak bych možná na to nádraží dorazila. Řekla jsem to psychiatrovi, odešla a potom jsem si zařídila invalidní důchod a posléze získala práci jako recepční. Stačila tam jednoduchá angličtina. Moc jazyky neovládám, i přesto, že jsem byla na té jazykové škole. Během té doby, co jsem začala studovat VOŠ jsem si našla nového přítele, ale začala jsem léčbu vysazovat. Nechtěla jsem do sebe dostávat chemikálie, to byl hlavní důvod a myslela jsem si, že to zvládnu. Po roce a půl se se mnou rozešel. Bez antipsychotik jsem vydržela tři roky, a pokud jsem měla nějaký vztah s mužem, bylo to na chvilku. Seznámila jsem se v té době s různými lidmi. Obnovila jsem stará přátelství a našla si partu, ale dlouho jsem v ní nezůstala. Šlo o muziku, měla jsem hrát na kytaru. Trochu mi to šlo, ale pro ně to bylo málo, nechtěli čekat na moje vylepšení a tak mě vykopli. Nicméně s některými z nich se někdy vidím. Z pozice recepční jsem byla potom vyhozena a vůbec mi to nevadilo, protože mě tam kolegové moc nemuseli a tak jsem začala dělat servírku. Tu dělám dodnes na chráněné pracovní pozici. Je to krásná útulná kavárnička na ještě krásnějším místě. Hrdá na to nejsem, ale jsem ráda, že nějakou práci zvládám. Do toho můžu stíhat i své koníčky a být vyrovnaná a v klidu. Ještě jsem zapomněla napsat, že na začátku své kariéry jsem tři měsíce restaurovala kulturní památky, ale udělal se mi ekzém z prachu a také to pro mě bylo moc náročné. Restaurovali jsme 12 hodin denně s pauzou na oběd. Jinak jsem také měla kamarády i kamarádky po celou dobu a to mě vždycky dokázali dostat do pohody. Po třech letech, co jsem byla ,,čistá" mi umřel kamarád. Měl maniodeprese a oběsil se. Měl kariéru, rodinu a stejně to udělal. Z toho jsem se do tří týdnů zhroutila a skončila na psychiatrii, ale tentokrát ne přímo v nemocnici, ale už takzvaně v ,,blázinci". Nechali si mě tam tři měsíce. Po propuštění z psychiatrické nemocnice mi můj život přišel naprosto zoufalý. Měla jsem těžké deprese a antidepresiva mi nezabírali. Takže beru ještě stabilizátory, které jsem nikdy dřív nebrala. V éře, kdy jsem nic nebrala, jsem měla podnájem, ale po roce se ukázalo, že roční vyúčtování nedokážu zaplatit. Vrátila jsem se k rodičům, i z toho jsem byla zoufalá. Žena skoro třicetiletá a takhle žije. Jezdím na výlety, chodím do galerií, do hospody na pivo a mám u rodičů finanční pohodu, kterou jsem v bytě neměla, ale už ne takovou samostatnost a pohodu. Chvíli před tím než jsem se k nim nastěhovala, jsem si koupila pejska, kterého naprosto zbožňuju a jsem dobrovolníkem pro duševně nemocné v jedné organizaci. Aby toho nebylo málo, normálně studuji další školu, kterou už snad doufám dodělám:-) První rok mám za sebou. Myslím, že když se nemoc dobře zaléčí, dá se žít zcela nebo úplně normální život. Jsem vděčná, že mě lidé berou takovou, jaká jsem a věřím, že i toho partnera si najdu.