Omega-3 mastné kyseliny mohou být prevencí schizofrenie
Ryby a rybí tuk jsou bohatým zdrojem omega-3 mastných kyselin, které působí na lidské zdraví blahodárně v mnoha směrech. Nechrání jen srdce a cévy, ale prospívají také především mozku. Podle nejnovější australské studie dokonce koncentrovaná forma těchto sloučenin může být vhodnou prevencí schizofrenie u mladých lidí.
pátek 30. listopadu 2007, 12:05 - MELBOURNE
Vědci z výzkumného střediska Orygen Research Centre v Melbourne podávali po tři měsíce tablety s omega-3 mastnými kyselinami asi čtyřiceti osobám ve věku mezi třinácti a čtyřiadvaceti roky, které trpěly před nástupem testu halucinacemi a sebeklamem. Po skončení experimentu se schizofrenie rozvinula pouze u tří procent z nich.
Kontrolní skupina čtyřiceti stejně postižených jedinců dostávala placebo tablety, které neobsahovaly žádné účinné látky. Po třech měsících mezi nimi onemocnělo schizofrenií 28 procent případů. To je sedmkrát více než v předchozím případě.
Omega-3 mastné kyseliny léčí řadu nemocí
„Naše studie činí z rybího tuku seriózní lék pro lidi, u nichž je vysoká pravděpodobnost onemocnění psychotickou poruchou,“ je přesvědčen autor výzkumu profesor Paul Amminger.
Podle Ammingera by navíc u lidí, kteří jsou ohroženi nemocí, ale ještě u nich nepropukla, tablety s omega-3 mastnými kyselinami výhodnější než antipsychotika, která mají neblahé vedlejší účinky.
Předchozí studie prokázaly, že omega-3 mastné kyseliny mohou účinně léčit deprese, bipolární poruchu, revmatismus, nemoci srdce, rakovinu, poruchu pozornosti a hyperaktivitu a autismus.
Zdroj: zde
Z toho článku vyplývá, že užíváním Omegy-3 můžeme z nějaké části zamezit vypuknutí psychózy, hlavně tedy v adolescenci a pubertě. Je mi 30 a Omegu-3 užívám, protože si myslím, že tím nic nezkazím, ba naopak. Dá se koupit v každé lékárně.
Sebepřijetí po hospitalizaci
Tento článek se zaměřuje na to, jak sám sebe pozitivně přijmout po prvním propuštění z psychiatrické nemocnice, kde vám byla diagnostikována nějaká psychiatrická choroba nebo pokud jste se tam nikdy nedostali, ale k psychiatrovi ano a ten vám též dal diagnózu, se kterou se člověk špatně vypořádává a smiřuje.
Nejdříve se budu zabývat tím, co je sebepřijetí?Je to sebevědomí a sebevědomí je pramen, ze kterého může čerpat každý z nás. Opravdu. Tento pramen nikdy zcela nevyschne a vždycky se dá obnovit. Stačí se obrátit sám k sobě, zaměřit se na to, co máš uvnitř. Základní podmínkou je sebepřijetí.Přijetí sebe sama je úzce spojeno s prožitkem: Mám se ráda. Obnovení tohoto vztahu k sobě je nejdůležitějším cílem v lidském životě, neb bez dobrého vztahu k sobě, nemůžeme prožívat dobré vztahy s druhými lidmi.
Jak sám sebe přijmout po té, když jsme se dostali na psychiatrické oddělení a byla nám dána nějaká do té doby nepředstavitelná diagnóza? Tím myslím, především psychiatrická diagnóza? Při první hospitalizaci se obvykle svou diagnózu nedozvíme hned, ale až třeba chvíli před propuštěním. Působí to tak, jako by se samotným doktorům nechtělo tyto diagnózy sdělovat, protože ví, co to s tím člověkem udělá. Myslím si, že to není úplně dobře, protože člověk by mohl mít ,,čas“ v nemocnici vyhraněný na to, aby svou ,,nálepku“ nebo jinými slovy svoje stigma vstřebal. Pokud se tak stane, z mého pohledu je to určitě lepší, protože člověk po propuštění potom nemusí vpadnout do hluboké deprese z toho, že přemýšlí a opravdu hodně přemýšlí sám nad sebou asi takovým způsobem: ,,Jsem opravdu blázen?“ ,, Jsem nemocný jako blázen a proč se to stalo zrovna mě?“ ,,Přemýšlím jako blázen a chovám se tak?“
Ať chcete nebo nechcete, sebevědomí vám najednou klesne hodně hluboko a přemýšlíte, jak s tím žít. Prožíváte trauma, prošli jste šokem z ,,nemoci“ a třeba i z celé hospitalizace. Jak se tedy s takto náročným úkolem vypořádat? V následujícím textu popíšu, jaké uvažování pomohlo mě. Jak si tedy odpovědět na otázku jestli jsem nebo nejsem blázen?
Ano, na chvíli jsem se zblázdnil/a (to se týká psychotických onemocnění), myslel/a jsem si třeba, že jsem anděl, nebo povolaný mimozemšťany, abych měnil svět a ti mě z vesmíru pozorují a ovládají“, to si člověk musí přiznat, že není normální a co myslíš teď po zaléčení medikamenty, ještě si to myslíš? Hádám, že tvá odpověď je ne a z toho vyplívá, že žádný blázen rozhodně nejsi, nestal se z tebe a proč také ne? Protože ty jsi se nezměnil, už před hospitalizací jsi odmalička až do teď byl normální, tak proč bys nemohl i teď? Tvá osobnost se nezměnila, jsi to pořád ty, ten kluk, muž nebo ta fajn holka či žena, která má např. přátele, své koníčky apod. Např. ses o něco zajímal a v něčem jsi byl třeba dobrý? To nezmizelo během pár dnů či měsíců, co jsi byl hospitalizovaný, to v tobě pořád je. Tvé silné stránky a tvá jedinečná osobnost. Všechny roky před hospitalizací jsi byl normální, takže jsi i nadále, jen v období ,, úpadku duše“, který chvíli trvalo, jsi byl ,,více či méně trochu mimo“, to se snad dá pochopit. Tak co, už se cítíš trochu lépe? Ty jsi fajn osoba a můžeš jí být po celý život. Tvé tělo se možná cítí zatížené medikamenty, ale není to přeci jen lepší než vidět všude kolem policii, mimozemšťany, cítit se pronásledován, mít hluboké deprese? Uznej, že tě z toho doktoři dostali. Teď je jen na tobě, jaký zaujmeš postoj ke své nemoci. Můžeš si třeba představovat, že svou lékařskou zprávu jsi roztrhal, rozdupal a spálil a že nikdy už existovat nebude. Můžeš si sám sebe představovat, jako že jsi z psychiatrické nemocnice odešel jako hrdina, kterému žádná diagnóza dána nebyla, který nastupuje na novou misi a to je ta, zažít ŽÍT od znovu a najít si smysl života. To pomohlo mě a pokud se ,,vracíš“ do nemocnice zpátky, vždycky se dá ,,nastoupit na jiný nástupiště“ a začít od znovu. Zkusit zase znovu bojovata správný bojovník nebo hrdina to nikdy nevzdává. Zkouší nové a nové cesty. Když nevyjde plán A, vyjde plán B nebo C, ta abeceda je strašně dlouhá, takže je velká pravděpodobnost, že z ní něco vyjde.
Nebát se, rvát se, překonávat svůj strach a mít odhodlání. To přeji všem, co dostali ,,nálepky“ a neví si s tím rady. Vyndat z hlavy okovy, které nás drží na místě,očistí duši a minulost prožitá na nějakém oddělení může zmizet jako pára nad hrncem, pokud se budeme věnovat činnostem, které nás baví, budeme s přáteli nebo v komunitě. Když si půjdeme za svými sny a vlastně ,,dělat jako by se nic nestalo“ mi připadalo nejlepší. Možná, že vám během té doby něco uteklo, nebo jste něco zkazili, ale my lidi prostě nejsme dokonalé bytosti a tak někdy musíme ,,žehlit své problémy a pak? Pak může být hej a vaše nemoc se stane jen něčím podřadným, která ve vás už nevyvolává žádné větší emoce. Může se stát happy endem. Není pravda, že schizofrenici jsou odepsaní na celý život, naopak můžou pracovat, mít děti nebo studovat a mnohým z nich se dokonce žije i lépe než před nemocí. Přeji každému z vás nějaký happy end.
Držím palce!
ŽENY.SRO, Sebeláska a sebepřijetí/online/Dostupné na: https://www.zenysro.cz/blogy/zenske-kruhy-a-spiritualita/sebelaska-a-sebeprijeti